Las Vegas je skutečně kouzelné místo. Často a rád říkám: „Jeďte se tam podívat.“ Pokud počítám dobře, moje cesta v červenci 2015 byla v pořadí devátou, a jak plynul čas a návštěv Las Vegas přibývalo, uvědomoval jsem si, že jen těžko půjde obsáhnout v této knize všechno, co bych chtěl.
S trochou nadsázky občas vyprávím, že jsem byl vlastně poprvé do Las Vegas zavlečen proti své vůli. Může za to kamarád – bavič Petr Novotný. Před pár lety organizoval ve svojí agentuře zájezd, team building pro nějakou firmu, a zbylo mu jedno místo. V podstatě se rozhodnul, že tam s ním pojedu, s chabou výmluvou, aby si měl s kým vyprávět. A nedal mi nijak na vybranou. Znal číslo mého pasu z nějaké předchozí cesty a dokonce mi za mými zády vyjednal dovolenou. Nebyla to taková složitost, neboť jsme v té době byli oba moderátory Frekvence 1 a Petr vše vysvětlil našemu panu řediteli tak, že se jedná o překvapení. Vlastně jsem si až později uvědomil, jak dlouho jsem vzdoroval. Ještě den před odletem jsem vytáhl největší trumf: „Nemám vízum!“ Ale Novotný se ukázal jako zkušený harcovník. „Vízum není potřeba. Stačí tak zvaná Esta, a to už mám pro tebe vyřízeno.“
Nebylo úniku. Podotýkám, že patřím mezi armádu nešťastníků, kteří mají panickou hrůzu z letadla. Přesněji řečeno – patřím k těm, kteří se létat bojí, ale létají. Prosebně jsem volal kamarádu Honzovi Cimickému a naivně doufal, že mi předepíše nějakou pilulku. Nakonec to skončilo dlouhým telefonickým rozborem situace a zásadní rada populárního psychiatra zněla velmi neprůstřelně: „Víš, jak to udělej? Normálně vlez do toho letadla, sedni si na sedačku, připoutej se a počkej, až to přistane. Pak už to bude v pohodě.“ To mě uklidnilo. Není nad to, když má člověk vtipné kamarády.
Jenže v podstatě měl pravdu. Jako rozcvička – z Prahy do Curychu. Ty krátké lety celkem snáším. Z Curychu do Los Angeles to je čtrnáct hodin jedním tahem. Celkem to uběhlo, ale hlavně díky Petrovi. Pětinásobný Bavič roku mi vyprávěl historky, zajímavé úseky životopisu kapely Fešáci a tu a tam během vyprávění usnul. Chvíli jsem vždycky přemýšlel, jak by asi historka skončila, kdyby můj mittfahrer neupadnul do spánku. Ostatně ty mnohahodinové cesty z kontinentu na kontinent byly nakonec velmi užitečné. S Petrem i s ostatními kolegy, hlavně s Milošem a Michalem, jsme si hodně věcí řekli. Trošku mám za to, že ten pocit, kdy je člověk několik kilometrů nad zemí a někde vzadu v hlavě pořád visí obava – co když to za chvíli spadne, vytvoří atmosféru, kdy si řekneme věci, které bychom si na pevné zemi jenom mysleli. Dnes už mám za sebou řadu letů přes oceán nebo přes celou Ameriku a vím jak na to. Základ je dobrý parťák či parťáci na palubě, kamarádi u leteckých společností, tedy dobře vybrané místo v letadle, iPhone i iPad až k prasknutí dobitý energií, vlastní kvalitní sluchátka a oblíbená (taky vlastní) muzika a čtení.
Přistávali jsme v Los Angeles v den, kdy se večer předávaly Oscary, a tak jsme brali celkem sportovně ještě asi hodinové kroužení nad městem, než nás milostivě pustili dolů. Asi nevěděli, že v Boeingu 777 sedí česká áčková celebrita, jeden vystrašený, ale pobavený budoucí milovník jedné části Ameriky a několik natěšených nejlepších prodejců bůhví čeho.
Mít rád nebo milovat Ameriku, či jen její část, má pro nás Evropany lehce nahořklý začátek. Bez výjimky. Chcete-li mít Ameriku za milenku, připravte se na to, že ještě než vás pustí k sobě, bude dělat drahoty, nechá se chvíli dobývat, svlékne vás do naha a vydatně vás při tom poníží. Mám na mysli všechny ty potupné procedury, které zažíváme tradičně krátce po vystoupení z letadla. Ono ještě než nastoupíte do letadla, které míří do USA, zažijete několik chuťovek. Důkladná kontrola všeho, předlouhá fronta, všechno včetně obuvi do scaneru, často stěry z kůže na rukou kvůli drogám a pozor – mobil, notebook i iPad musí mít vždy dobitou baterii, to aby bylo možné zkontrolovat, co v zařízení je. Pokud s sebou do Ameriky chcete vzít vybitý mobil nebo počítač, zpravidla skončí v tratolišti dějin, a to velmi rychle. Zkrátka – čas na nabití už není, a tak zařízení buď zůstane navždy na letišti, anebo nikam neletíte. Jak prosté, ale účinné.
Vždycky mě při letištních anabázích napadne: „Že jsem nejel raději na Lipno.“ Ať jsme vstupovali na území Spojených států v Los Angeles, New Yorku nebo v Las Vegas – všude to bylo stejné. Už v letadle, nějak hodinu před přistáním, je třeba vyplnit svěží dotazníček s otázkami typu: Jste terorista? Kolik máte pohlavních chorob? Kdy jste měl naposled ebolu? Hodláte v USA páchat trestnou činnost? Jste očkovaný proti vzteklině? No, a pak většinou předlouhá fronta u imigračního úředníka. Waltman Novotný nás při každé cestě do Ameriky (po té první jich bylo ještě několik) otcovsky poučil: „Nesnažte se s úředníkem žertovat! Odpovídejte mu krátce a jasně na otázky! Nesmějte se! Neplačte! Netvařte se podezřele neutrálně! Nediskutujte! Pokud se vám nelíbí konkrétní úředník, nesnažte se počkat v představě, že půjdete k jinému! Nemějte ušmudlaný pas! Nezdržujte zbytečně! Myslete na to, že pokud řekne NE, je to konečné stanovisko, na které má právo. Jakýkoli náznak protestu znamená pár dnů v letištní cele předběžného zadržení, a pak cesta nejbližším letadlem zpět! Jak by řekl klasik: postrkem do republiky.“
Obecně máme takovou zkušenost, že o něco hladší průběh pohovoru je u pasažérů, kteří vůbec nemluví anglicky. Ale na druhou stranu úředníci bezpečně poznají, když jejich řeči rozumíte a tváříte se, že ne. Pak otisky všech prstů, dlouhý pohled do kamery, razítko a s velkou úlevou překročení na zemi namalované čáry. Vítejte ve Spojených státech amerických!
Naše první putování do hlavního města zábavy vedlo po trase Praha – Curych – Los Angeles – Las Vegas. V LA je také ledacos k zažití a k vidění, ale o tom až později. Každá naše výprava do Vegas byla vždycky parta více než deseti lidí a neznám za celou dobu nikoho, na koho by město hříchu, hazardu, luxusu a zábavy neudělalo dojem. Zážitek je o to větší, pokud do Las Vegas poprvé přijíždíte nebo přilétáte za tmy. Totiž za denního světla vypadá Vegas zcela obyčejně. Asi jako Čáslav v pondělí dopoledne. Jenomže okamžik, kdy z letadla poprvé uvidíte, jak Vegas zazáří, už vás nenechá nikdy klidným. Zaběhlá představa, že to umělé město v nevadské poušti je pouze obora pro patologické gamblery, je fatální omyl. Ano, hraje se všude, kam přijdete, a v kasinu jste tam vlastně kdykoli, kdy otevřete někam dveře. Ale hraje se tam nějak jinak. Když obejdete pár kasin, nemáte pocit, že jste právě zažili přehlídku pacientů z oddělení závislostí v Bohnicích. Hazard je v Las Vegas součástí zábavy. Mnohem výstižnější než slogan Las Vegas – město hazardu mi přijde Las Vegas – město zábavy. Jak nám říkal Petr Novotný poté, co jsme tam dorazili poprvé:… Více najdete v knize Moje Las Vegas ( Prodejce knihy / Audiokniha)…