Buffety

Buffety

Následující řádky vznikají v letadle při zpáteční cestě z Las Vegas 8. července 2015. Na hodinkách mám ještě nevadský čas. Je něco po sedmé večer. Díky kamarádovi Jirkovi Zemanovi sedím v byznys třídě společnosti Edelweiss Air na lince do Curychu. Jsem jediný, kdo z těch asi dvanácti „byznysmanů“ nespí, a tak se úslužný stevard stará jen o mě. A dobře dělá. Možná tuší, že píši kapitolu o jídle, a tak pořád něco nosí, pořad něco ochutnávám. Pravě opouštíme vzdušný prostor nad USA a už jsme nad Kanadou.

Vím, že další text bude tak brutálně neobjektivní, že možná hned jak přistaneme, budu muset vrátit svůj průkaz Mezinárodního syndikátu novinářů. Přemýšlím, co budu říkat lidem, kteří ve Vegas byli, taky prošli alespoň základní kulinářské pilíře a mají jiný názor. Do poznámek na konci stránky si zapisuji toto: „Tak ať si napíšou svoji knížku o Vegas…“

Stevard se jmenuje Tobias. Ve chvíli, kdy vytahuji síťový kabel od notebooku, Tobias je v momentě na kolenou a zastrkuje šňůru do zásuvky. Ani jsem nevěděl, že to tam někde dole je. Jo – a bez ptaní přináší espresso s krásnou hustou pěnou. Asi ví, že to je v Las Vegas velká vzácnost. Ostatně i na palubách letadel. „Asi jsem tady v byznys třídě jediný, kdo nemá sekretářku,“ jde mi hlavou. Kdyby Tobik uměl česky, mohl bych mu text diktovat. Stejně nemá co dělat.

Slovo „buffet“ má v Americe trošku jinou podstatu než u nás. Dokonce si myslím, že slovu „bufet“ čeština křivdí. Řada z nás si vybaví pod pojmem bufet gulášovou přesnídávkovou, vysoké stoly pro stojící spěchající konzumenty, vlašák, chlebíčky, točené pivo nebo klasicky nádražní smrad. V Las Vegas je buffet zlatým hřebem každého velkého resortu a gastronomickým cvičením. Je to zpravidla obří restaurace, kde zákazník platí pouze za vstup a pak už jí a pije, co se do něj vejde. Kdysi jsem si dal naivní cíl, že obejdu všechny buffety ve městě a pojednám o nich do knihy. Teď potupně přiznávám, že to nejde.

I Tobias vycítil, že se něco děje, a přináší ořechový dort s kávovým krémem a kopečkem jahodové zmrzliny. Pravděpodobně teď zahlédl svoje jméno na obrazovce. Určitě si myslí, že jsem z odboru vnitřní kontroly jejich letecké společnosti a píši o něm zprávu. Odchází za závěs a skulinou vidím, že se tam češe a kontroluje oblečení, zda je vše tak, jak má být, a začíná se ještě víc snažit. Vracím se v myšlenkách do Las Vegas. Udělám to tedy tak, že vyberu několik nejlepších bufetů a už předem říkám, že ty ostatní jsou taky vynikající, ale už se sem nevešly.

Podle mě: číslo jedna je buffet ve Wynnu. Snídaně, obědy, večeře. Vstup mezi 25 až 45 dolary. Večeře je vždy dražší a o víkendech jsou taky trošku vyšší ceny, ale neliší se to nějak dramaticky. Krom parádně zařízeného interiéru ve stylu rozkvetlé zahrady je hlavním lákadlem jídlo. Krasavice vás uvede ke stolu a pak to přijde. Napoprvé vám bude trvat poctivou půlhodinku, než všechna zákoutí restaurace obejdete a zmapujete, co všechno je k dispozici. U nás se takovému servisu v restauracích říká raut, ale toto je spíš „žraut“. Počínaje spoustou předkrmů, kde jsme našli i mnoho podivností, u nichž jsme neodhadli, co to je, z čeho to je a co se s tím dělá. Mimochodem v oddělení předkrmů jsem napočítal 32 druhů pečiva. Pak polévky. Několik druhů, opět jedna neidentifikovatelná a pro jistotu bez cedulky s názvem. Teď: všechny druhy masa a ryb, sushi, těstoviny, brambory na všechny způsoby (včetně těch amerických sladkých), několik druhů rýže, celé oddělení s italskou kuchyní, další oddělení s asijskou kuchyní všeho druhu, kuchaři tančící za grilem a pořád všeho plno. No, připadal jsem si tam jako Bohouš Kulínský na pionýrském táboře (Bohouš je můj kamarád a ode mě tyto hloupé vtípky snese). Ještě neochutnáte ani dvě procenta z toho, co buffet nabízí, a už myslíte na to, že musí zůstat nějaké místo do cukrárny. Tam je to ještě „horší“. Dezerty teplé i studené, desítky druhů, a vůbec speciální kapitola jsou zmrzliny. Taková kokosová s vaječným koňakem – to už nebyla zmrzlina, ale Bohoslužba. Jinak v ceně vstupu jsou i nápoje, a ať si přejete vodu, Coca-Colu nebo pomerančovou šťávu, neustále chodí krasavice se džbánkem a dolévá. Jak jsem to tam pozoroval, většina hostů odchází od stolu v okamžiku, kdy má plnou skleničku

Obcházím pulty, občas narazím na něco, o čem netuším, co to je. Dokonale upravení kuchaři krájí každému na talíř maso, na jaké si ukáže. Od roastbeafu až po skopovou kýtu, na počkání připraví čínu, palačinky, osmahnou krevety. Pán u těstovin je stoprocentně Ital. Pokaždé jiný, ale vždycky Ital. Těstovin jsem napočítal 14 druhů, ochutnal asi pět a všechny bych navrhnul na Nobelovu cenu. Naše hodná kamarádka Pavlína si dala práci a spočítala, že buffet ve Wynnu nabízí 74 druhů dezertů. Nezodpovědně jsem ochutnal jenom jeden (mimo kokosové Bohoslužby) a u toho zůstal navždy. Ostružiny zalité něčím mezi vanilkovým krémem a pudingem.

Tobias se zase češe. Pod námi je Halifax. Abych dal Tobikovi šanci si text na obrazovce vyfotit na mobil, odcházím na toaletu, kde si pro jistotu i čistím zuby, neboť je tam polička se zubními kartáčky na jedno použití v úhledně zataveném pytlíku a miniaturní zubní pasta. Pro byznysmeny asi normální standart. Pro mě velké potěšení.

Na druhé místo bych zařadil buffet v resortu Aria. Jednoduše, ale velmi vkusně

zařízená restaurace, zase s nabídkou všeho možného, byť trošku jinak než ve Wynnu. Skoro bych řekl, že sem by měl zajít každý, kdo miluje ryby a všechny mořské podivnosti. Pozoroval jsem v Arii celkem hodně rodinek s dětmi a žádné z menších či větších dítek jsem neviděl konzumovat talíře hranolek s kečupem, jak to často chodí u bufetových stolů při dovolených v Egyptě, Tunisu nebo Španělsku. Obecně si myslím, že ať zajde do buffetu v resortu Aria kdokoli na oběd či večeři, musí nutně odejít spokojen. Náš kolega, fotograf Jakub, věren svému úkolu fotit a fotit, poctivě pořizoval z každého talířku obrázek a tvrdil, že ho posílá mamince. Dodnes ho podezřívám, že si nechával některé podivně vyhlížející obludy vytažené z moře doma schvalovat a až poté začal konzumovat. Tedy jídlo v resortu Aria naše parta doporučuje.

Dívám se, že letíme už drahnou chvíli nad Atlantikem. Kabinou prochází kapitán. Uctivě mě zdraví. Asi má informace od Tobika. Na to, že je kapitánem letadla, které létá přes oceán, vypadá velmi mladě. Bude mu kolem třiceti. Obrazovka píše, že venkovní teplota je 57 stupňů. Přemýšlím, jaká může být v těchto místech teplota Atlantického oceánu a jestli by mi nebyla zima, kdyby to tam s námi spadlo. Z myšlenek mě vytrhne Tobik. Přijíždí s vozíkem plným alkoholu. Od šampaňského až po drahé koňaky. Odmítám a prosím o neperlivou vodu. Jsem ještě podezřelejší. Teď už má jasno. Jsem tady v práci, proto nechci žádný alkohol.

Další veledobrý buffet je v Bellagiu. Na úvod poctivý vývareček s masem a foie gras s toustem. Měl jsem už předem dobré reference od Michala Postráneckého, a tak jsem oddělení masa prolétnul jen tak z povinnosti a zavadil o nakládaný hovězí steak a v kolektivu oblíbenou pekingskou kachnu. Svým způsobem nezodpovědnost, ale omluvená faktem, že jsem se podvědomě připravoval na prozkoumání části s dezerty. Cukráři v Bellagiu mají parádní pověst. A nezklamali. Pravě u cukrářských specialit mám takové zkušenosti, že když to moc dobře vypadá, pak to nechutná moc valně. To je problém všech přezdobených dortů a načančaných dezertů. Náš pan ředitel na Frekvenci 1 by nám v takové chvíli vysvětlil, že tady vítězí forma nad obsahem, přidal by trefnou a vtipnou metaforu a na závěr by ještě řekl: „To máte jako v té bajce O…,“ a tu by ve zkrácené verzi odvyprávěl. Tady, ve sladkém ráji skrytém v resortu Bellagio, jsou forma i obsah v absolutní rovnováze. Už proto stojí tento buffet za návštěvu.

Do Curychu to máme ještě 4192 kilometrů. Určitě to sleduje i Tobias a možná si v duchu říká: „Poslední čtyři tisíce kilometrů a pak už budu bez práce. Ten podivín to sepisuje hrozně dlouho…“ Jenomže já si v mezičase dělám poznámky i do jiných kapitol a taky mě teď napadá, že nechám vytvořit internetové stránky, kam pověsím všechny fotografie, které se mi do knížky nevejdou. Asi to bude www.mojelasvegas.cz. Tobik už nejméně dvacet minut nic nenabídnul. Za závěsem vidím, jak si leští boty ubrouskem a zase se češe.

Buffet v Mirage: odhaduji, že je rozlohou největší. Šli jsme ho prozkoumat s kolegy Martinem a Jakubem. Kuba zase všechno fotí a posílá mamince, Martin nám mezi předkrmem a těstovinami vypráví o své asijské přítelkyni. Jmenuje se Lia. Byl jsem tím vynikajícím jídlem tak intelektuálně oslaben, že jsem se Martina vážně ptal, jestli to Lia znamená v češtině Lída. Chtěl mi udělat radost a řekl že ano. A tato drobnost nás všechny tři v Mirage nasměrovala na kout asijské kuchyně. Ochutnal jsem v Las Vegas řadu asijských jídel, ale v tomto oboru Mirage vede. Nedá se nic dělat. Martin navázal družbu s krásnou drobnou asijskou kuchařkou, která za pultíkem připravovala velmi chutnou, ale na mě dost ostrou, prý thajskou míchačku. Nabízím Martinovi výhodný obchod. Když mi teď zajde pro puding s lesním ovocem, na který mám už od začátku políčeno, neřeknu o jeho krátkodobém kontaktu s asijskou krasavicí Lidušce, až ji potkám na Smíchově. Martin bázlivě souhlasí a běží pro puding. Na druhý pokus přináší ten správný. Mimochodem vynikající.

Teď to máme něco přes dva tisíce kilometrů do cíle. Za okénkem Airbusu svítá.

Tobik začíná servírovat bohatou snídani o několika chodech včetně ovocného salátu a teplé vaječné omelety. Snaží se mě korumpovat teplými houskami a tváří se, že je právě dopekl. Houstičky jsou v letadélku dnes obzvláště vypečené, ale co to je proti těm ve Wynnu, v Mirage nebo Bellagiu. Chudé příbuzné. „Tímto to nezachráníš, holenku,“ říkám si v duchu a dívám se na Tobiase velmi přísně.

Budeš-li, milý čtenáři, v Las Vegas, pomni, že zajít vyzkoušet alespoň jeden buffet je v takové chvíli tvoje občanská povinnost, stejně jako zachránit tonoucího spolužáka. A pokud si nebudeš vědět rady a koupil sis tuto knížku za poctivě vydělané peníze, můžeš mi zavolat na 602 535 795. Pokud jsi knížku dostal nebo vylákal od autora, pošli jenom mail na xaver@xaver.cz  – odpovím, až budu mít čas.

Vystupujeme v Curychu z letadla. Tobias i celá posádka se klaní a dostávám dárek – koženou pánskou kabelku s kosmetikou. Ostatní byznysmeni spěchají z letadla, neb je venku čekají limuzíny. Já ještě vyčkám spoje do Prahy a městskou hromadnou dopravou přijedu na Smíchov…

Více najdete v audioknize Moje Las Vegas

X.